Menu
Jak se z malé heboučké kuličky stal náš životní průvodce
“Nemohla jsem je tam nechat!” zvolala mamka, když jsme se sestrou zděšeně koukaly na dva ušaté tvory v její náruči. Právě je prý zachránila ze zverimexu.
“Tenhle je pro tebe,” ukázala na jednoho z chlupatých hlodavců a pokynula mým směrem. Mamka byla tehdy radostí bez sebe, z králíkových očí však vyzařovala absolutní lhostejnost.
Neochotně jsem, stejně jako sestra, tehdy přijala svůj úděl a šla chlupáčovi nachystat bydlení. Co naplat? Řízením osudu se zvíře ocitlo pod naší střechou a to nejmenší, co jsme pro něj mohly udělat, je dopřát mu klidný a v rámci možností spokojený život.
Tehdy nikdo z nás netušil, že jsme se ocitli na počátku zbrusu nové éry naší domácnosti.
S králíkem jsme žili bok po boku, ale kamarádi se z nás nestali. Mohl běhat po pokoji, ale své chvíle svobody nejraději trávil schovaný v nejtmavším koutě místnosti, odkud ho nešlo skoro ani vytáhnout. Ve snaze dopřát chlupáčovi trochu víc elánu do života jsem se učinila zásadní rozhodnutí.
“Pořídíme mu samici. Třeba ho rozhýbe. A když ne, snad s ní bude aspoň víc srandy.”
Našla jsem ideální partnerku přes inzerát a zanedlouho jsme pro ni se sestrou sedly jely. Veterinářem potvrzená samička, krásná, heboučká a nejvíc nejroztomilejší. Zamilovala jsem se do ní už jen podle obrázku, naživo však byla ještě krásnější.
Dovezly jsme ji domů a pár týdnech aklimatizace ji seznámili s nápadníkem.
Život je jako jízda na kole, abys udržel balanc, musíš jet dál.
Zuzanka, jak se nová členka domácnosti jmenovala, se zpočátku tvářila mile. Po několika soukromých schůzkách se však se svým králičím protějškem pustila do bitvy na život a na smrt. Dvě líté bestie jsme od sebe musely násilím odtrhnout a Zuzance v zubech zůstal kus kožichu jejího nápadníka.
Semínko podezření v nás vyklíčilo. Soustavným pozorováním, analyzováním a zkoumáním jsme dospěly k jasnému závěru. Naši teorii podpořenou informacemi z mnoha chytrých internetových zdrojů jsme si následně ověřily.
Je to kluk!
A tak se ze Zuzanky stal Zikmund. Jeho předchůdce a sok si stále žil svým nenáročným životem a ze Zikouška se stal alfa samec našeho chovu. Pořídili jsme mu postupně tři samičky a odchovali desítky úžasně mazlivých mláďat.
Pokračovala jsem dál ve svém šťastném dokonalém životě a vydala se cestou nejmenšího odporu bez přijímaček na obor Mikroelektronika a technologie na FEKT VUT.
Po třech letech mi to však stačilo a rozhodla jsem se své monotónně zaměřené technické vzdělání trochu oživit studiem Všeobecného zemědělství na AF MENDELU.
Do toho přišly a pak zase odešly první vztahy. Tajně jsem doufala, že dají mému životu skutečný smysl, ale tak se bohužel nestalo. Své štěstí jsem se rozhodla hledat jinde. Ale jak a kde?
Nevěděla jsem, co si se sebou počít, tak jsem navštívila školní psycholožku. Vyprávěla jsem jí celý svůj příběh ve zkratce, jak ho nyní čtete vy, a na oplátku jsem dostala nečekanou odbornou radu.
Paní psycholožka na mě zůstala vyjeveně zírat a na férovku se mě zeptala: „Jak si to dokázala, že jsi i po tom všem pořád normální?“
Jelikož jsme doma vždy měli nějaká domácí zvířátka, od útlého věku maluji, prošly mi rukama i nějaké hudební nástroje a také si s různými pomlkami vedu deník, řekla mi, že zooterapii, muzikoterapii, arteterapii i terapii psaním už mám za sebou. Nemá mi tedy co víc poradit a věří, že pokud jsem to zvládla do teď, zvládnu to i dál…
Takovou odbornou radu jsem opravdu nečekala. Na závěr dodala, že bych se měla víc socializovat. Můžu třeba zkusit nějaké kurzy…
Na konci dne by tvá chodidla měla být špinavá, tvé vlasy rozcuchané a tvé oči rozzářené.
Sice jsem čekala víc, ale i tak se odborná psychologická rada stala mojí novou mantrou. Nic jiného mi totiž už nezbývalo. Přihlásila jsem se na kurz zdravotníka zotavovacích akcí, seminář o zbraních a střelivu a pak masérský kurz. Bylo to super, ale byly to jen dočasné záplaty. Po skončení kurzu se má mysl vrátila do stavu „nevím, co si počít“ a dál se topila ve sklence vody.
Při studiu druhé školy jsem si našla práci v oboru, takže roli kurzu najednou plnil pracovní kolektiv. Všechno to bylo skvělé, ale ten problém ve mě pořád zůstával a při každé příležitosti prosákl ven. Pořád jsem mívala záchvaty úzkosti a depresivní období, kdy mi jaksi unikalo, proč na tomto světě vlastně jsem. To bylo potřeba změnit jednou pro vždy.
Novým směrem se věci začaly ubírat až před bakalářskými státnicemi roku 2022.
Kubík, můj tehdejší (a také současný) partner, si na léto vymyslel velké dobrodružství. Jeho nápad mě sice nelákal, ale motivoval mě podniknout nějakou vlastní akci. Zhruba ve stejnou dobu jsme se dozvěděli, že existují historické poutní cesty napříč Evropou – Camino de Santiago a to pro mě byla jasná volba. Jestli mě neprobudí tohle, tak už nic.
Mezi procházením státnicových otázek jsem plánovala cestu, hledala informace a svědomitě se snažila připravit na vše, co by mě tam mohlo čekat. To, co mě tam však skutečně čekalo, jsem si ani ve snu představit nedokázala. Tato cesta změnila můj život a začala něco nového. Nové, úplně jiné dobrodružství.
Chceš si přečíst víc?
