Menu
Jak se z malé heboučké kuličky stal náš životní průvodce
“Nemohla jsem je tam nechat!” zvolala mamka, když jsme se sestrou zděšeně koukaly na dva ušaté tvory v její náruči. Právě je prý zachránila ze zverimexu.
“Tenhle je pro tebe,” ukázala na jednoho z chlupatých hlodavců a pokynula mým směrem. Mamka byla tehdy radostí bez sebe, z králíkových očí však vyzařovala absolutní lhostejnost.
Neochotně jsem, stejně jako sestra, tehdy přijala svůj úděl a šla chlupáčovi nachystat bydlení. Co naplat? Řízením osudu se zvířata ocitla pod naší střechou a to nejmenší, co jsme pro ně mohly udělat, je dopřát jim klidný a v rámci možností spokojený život.
Tehdy však nikdo z nás netušil, že jsme se ocitli na počátku zbrusu nové éry naší domácnosti.
S králíkem jsme žili bok po boku, ale kamarádi se z nás nestali. Mohl běhat po pokoji, ale své chvíle svobody nejraději trávil schovaný v nejtmavším koutě místnosti, odkud ho nešlo skoro ani vytáhnout. Ve snaze dopřát chlupáčovi trochu víc elánu do života jsem se učinila zásadní rozhodnutí.
“Pořídíme mu samici. Třeba ho rozhýbe. A když ne, snad s ní bude aspoň víc srandy.”
Našla jsem tedy ideální partnerku přes inzerát a zanedlouho jsme pro ni se sestrou jely. Cestou jsme přibraly ještě klec a přepravku, abychom Zuzanku měly vůbec v čem dovézt domů.
Veterinářem potvrzená samička, krásná, heboučká a vůbec… byla tím nejvíc nejroztomilejším tvorem, jakého jsem kdy viděla. Zamilovala jsem se do ní už podle obrázku, naživo však byla ještě krásnější.
Dovezly jsme ji domů a pár týdnech aklimatizace ji seznámily s nápadníkem.
Od omylu k omylu člověk objevuje celou pravdu.
Zuzanka se zpočátku tvářila mile, po několika soukromých schůzkách se však se svým králičím protějškem pustila do bitvy na život a na smrt. Dvě líté bestie jsme od sebe musely násilím odtrhnout a Zuzance v zubech zůstal kus kožichu jejího nápadníka.
Semínko podezření v nás vyklíčilo. Soustavným pozorováním, analyzováním a zkoumáním jsme dospěly k jasnému závěru. Naši teorii podpořenou informacemi z mnoha chytrých internetových zdrojů jsme si následně ověřily.
Je to kluk!
A tak se ze Zuzanky stal Zikmund. Jeho předchůdce a sok si stále žil svým nenáročným životem a ze Zikouška se stal alfa samec našeho budoucího chovu. Pořídili jsme mu postupně tři samičky a odchovali desítky úžasně mazlivých mláďat.
Jelikož jsem měla potřebu napravit svůj předchozí omyl, první Zikouškova nápadnice se nemohla jmenovat jinak než Zuzanka. Tentokrát šlo seznamování podle plánu a přineslo uspokojivé výsledky. Celkem čtyři.
Maličká chlupaťátka jsem chodila obdivovat a kontrolovat každý den. Jejich maminka se starala moc hezky a prťata začala brzy vykukovat z doupěte. Jednoho dne ráno jsem při pravidelném krmení poprvé spatřila, tak ušáci hopkají po kleci. Tehdy jsem se poprvé setkala se svým patronem.
Seděl hned u dvířek, hezky uprostřed, a vyzařovala z něj neuvěřitelná, klidná a harmonická energie. Za ním skotačili jeho sourozenci a máma se je snažila trochu usměrnit, aby nevypadli z králíkárny, kam jsme naši smečku museli přesunout, protože do domu už se nevlezla. V tu chvíli se to stalo.
Jeho malé modré očko se lehce pootevřelo a vykouklo na pohlédlo přímo do mého. Zlomek milisekundy stačil. Bylo mi jasné, že malý bílý chlupáč a já jsme odteď spojení už navždy.
Věčnost je jen okamžik.
Sice jsem čekala víc, ale i tak se odborná psychologická rada stala mojí novou mantrou. Nic jiného mi totiž už nezbývalo. Přihlásila jsem se na kurz zdravotníka zotavovacích akcí, seminář o zbraních a střelivu a pak masérský kurz. Bylo to super, ale byly to jen dočasné záplaty. Po skončení kurzu se má mysl vrátila do stavu „nevím, co si počít“ a dál se topila ve sklence vody.
Při studiu druhé školy jsem si našla práci v oboru, takže roli kurzu najednou plnil pracovní kolektiv. Všechno to bylo skvělé, ale ten problém ve mě pořád zůstával a při každé příležitosti prosákl ven. Pořád jsem mívala záchvaty úzkosti a depresivní období, kdy mi jaksi unikalo, proč na tomto světě vlastně jsem. To bylo potřeba změnit jednou pro vždy.
Novým směrem se věci začaly ubírat až před bakalářskými státnicemi roku 2022.
Kubík, můj tehdejší (a také současný) partner, si na léto vymyslel velké dobrodružství. Jeho nápad mě sice nelákal, ale motivoval mě podniknout nějakou vlastní akci. Zhruba ve stejnou dobu jsme se dozvěděli, že existují historické poutní cesty napříč Evropou – Camino de Santiago a to pro mě byla jasná volba. Jestli mě neprobudí tohle, tak už nic.
Mezi procházením státnicových otázek jsem plánovala cestu, hledala informace a svědomitě se snažila připravit na vše, co by mě tam mohlo čekat. To, co mě tam však skutečně čekalo, jsem si ani ve snu představit nedokázala. Tato cesta změnila můj život a začala něco nového. Nové, úplně jiné dobrodružství.
Chceš si přečíst víc?
