Bylo nebylo, jednoho dne se za devatero horami a devatero řekami narodila holčička. Měla se na svět vyklubat v době nejisté, kdy její kraj a většinu království sužovaly děsivé povodně. Ona se však narodila v den, kdy voda začala ustupovat a do života lidí se postupně začala vracet naděje. Její rodiče v ní viděli něco zářivého, a proto jí dali jméno na počest nositelky světla, Lucie.
Hezký začátek pohádky… Jak se ale život vyvíjel dál?
Narodila jsem se v Novém Jičíně po velkých povodních roku 1997. Ze šprušlové postýlky pro batolata si toho moc nepamatuji, ale vím, že až jsem v roce začala ťapkat po vlastních, často jsme s mamkou chodily do pekárny pro „nutelku“ (rohlík plněný Nutellou s čokoládovou mřížkou nahoře).
Jednoho dne, když jsem na cestě domů spokojeně zakusovala nutelku, jsem za plotem zahlédla děti, jak si hrají s tahací kačenou na kolečkách. Uhranuly mě. Prosila jsem mamku, že si chci taky hrát. Ve dvou letech jsem tedy na vlastní žádost nastoupila do jeslí a o rok později se už jen přesunula naproti přes ulici do školky.
Během následujících tří let rodiče řešili práci a to nás nejednou vyslalo z Nového Jičína (východní Morava) až k Mladé Boleslavi (severní Čechy). Stalo se tedy, že jsem zároveň chodila do dvou školek. Jedné na Moravě a druhé záložní v Čechách.
Mé kořeny, zbytek rodiny a všichni důležití kamarádi z dětství zůstali v Novém Jičíně, do první třídy jsem ale nastoupila zhruba o třista dvacet kilometrů dál – v Mnichově Hradišti. Přesun byl náhlý a nástup do jiné školy se formálně řešil až v září. Byl to pro mě šok. Přišla jsem o známé prostředí a pojem domov najednou pozbyl význam.
Jak to u dětí bývá, vždy se rychle otřepou a přizpůsobí. Stejně tak tomu bylo i u mě. Navíc jsem si takové otřepávání mohla v praxi nejednou vyzkoušet. Zdokonalit se. S rodiči jsme se totiž stěhovali celkem pětkrát. Na různá místa z Moravy do Čech a zpátky. Nakonec nás to zaválo na jižní Moravu, nedaleko slavného bojiště tří císařů ke Slavkovu u Brna. Zde jsem úspěšně dokončila posledních sedm z osmi ročníků víceletého gymnázia.
Neustálá ztráta kamarádů a změna prostředí vyústila v naprostou nezávislost na nich a donutila mě klást si jiné otázky, než tížily většinu vrstevníků. Problém byl, že jsem se uzavřela až příliš. Nestabilní vztah s věčně rozhádanými rodiči taky mnoho naděje nenabízel. Natož pak v pubertě.
Příbuzenstvo bylo pořád daleko a spolužáci řešili problémy úplně jiného kalibru (otravné učitele, pařby atd.). Nikdy jsem neměla na koho se obrátit se svými vnitřními bolístkami a polámaným srdíčkem. Všechno kolem skřípalo a můj vnitřní svět vzkvétal. Začal se víc a víc vzdalovat od bolestivé reality.
V hlavě jsem měla po všech těch změnách pořádný guláš. Dokázala jsem se plně soustředit pouze na jediné – na to, co mě celou dobu provázelo. Škola. Šprtala jsem se o sto šest a veškerý můj volný čas vyplňovalo studium. Nebo sledování anime (samozřejmě potají s výmluvou, že se učím). Kreslený svět dával větší smysl než zvrácená realita.
Máma s tátou se věčně hádali, pili, občas po sobě i něco hodili. Zbytek rodiny situaci sledoval z bezpečné vzdálenosti. V domění, že pomáhají, mě příbuzní ve vlastním vývoji podporovali slovy: „Aspoň vidíš, jaká nemáš být. Hlavně se nechovej, jako tví rodiče!“ Což vůbec nepomáhalo.
Jelikož jsem se pilně učila, nikdo nepochyboval, že jsem geniální a naprosto soběstačné dítě. . Přistupovali ke mě s přesvědčením, že všechno zvládnu nebo vyřeším. Sama. Kolem je přece spousta jiných, kteří potřebují pomoc. Se mnou není třeba ztrácet čas. A tak mě nechali v klidu listovat v sešitech a koukat na animáky.
Život je jako jízda na kole, abys udržel balanc, musíš jet dál.
Že jsem celkově mnohem víc ztracená, než ti, kterým je pomáháno, mi došlo záhy. Hned jak přišla na řadu volba vysoké školy. Přemýšlení o vlastní budoucnosti. “Kam mám jít? To se mám rozhodnout sama za sebe? Jak to mám udělat?” Doteď pro mě škola byla bezpečný přístav. Vždy mi tam řekli, co mám dělat, a když jsem to udělala, dostala jsem jedničku – veškerý smysl mého života. “Co teď?” Byla jsem v koncích.
Jako hrdý puberťák jsem samozřejmě nedala najevo svou slabost. Rodina žádný můj vnitřní chaos nezaregistrovala. Nesměla. Jinak bych dost možná doma dostala ještě vynadáno. Ve škole taky nesměli nic tušit, řekli by to rodičům. Hádek bylo už tak víc než dost.
Slzy beznaděje se v tichosti vsakovaly do polštáře. Do plyšáků. A já se víc a víc nořila do depresí. Usínala jsem s přesvědčením, že mi někdo vrazí nůž do zad. Přála jsem si to. Aby trápení skončilo. Noční záchvaty úzkosti jsem přes den zakrývala neproniknutelným výrazem bez výrazu. Ani smích, ani pláč, jen neutrální nic neříkající nijakost.
Anime už nestačilo. Smysl života jsem nenacházela ani při řezání žiletkou. Okamžiky fyzické bolesti však byly jediné chvíle, kdy jsem se cítila alespoň trochu naživu. Má duše odešla. Přitom nikdo ani nepředpokládal, že by dokonalá premiantka jako já mohla mít nějaký problém. Nikdo si také nevšiml pokusu o útěk z domu. Ani následného pokusu o sebevraždu, kterému zabránil doslova zásah z hůry.
Pokračovala jsem dál ve svém šťastném dokonalém životě. Protože jsem nedokázala rozhodnout o své budoucnosti, vydala jsem se cestou nejmenšího odporu. Přijali mě bez přijímaček na FEKT VUT, obor Mikroelektronika a technologie.
Po třech letech stačilo. Své monotónně zaměřené technické vzdělání jsem potřebovala něčím oživit. Začala jsem teda hezky od nuly na AF MENDELU, obor Všeobecné zemědělství.
Do toho přišly a pak zase odešly první vztahy. Tajně jsem doufala, že dají mému životu smysl, ale tak se bohužel nestalo. Své štěstí jsem se rozhodla hledat jinde. Jenomže jsem netušila, jak a kde začít.
Potřebovala jsem poradit. Návštěva školní psycholožky se zdála jako vhodný první krok. Vyprávěla jsem jí celý svůj příběh ve zkratce, jak ho nyní čtete vy, a na oplátku jsem dostala nečekanou odbornou radu.
Paní psycholožka na mě zůstala vyjeveně zírat a na férovku se mě zeptala: „Jak si to dokázala, že jsi i po tom všem pořád normální?“
Doma jsme vždy měli nějaká zvířátka, od útlého věku kreslím, prošly mi rukama i nějaké hudební nástroje a také si s různými pomlkami vedu deník. Odborný posudek zněl: zooterapii, muzikoterapii, arteterapii i terapii psaním mám za sebou. Psycholožka mi tedy prý nemá co víc poradit a věří, že pokud jsem to zvládla do teď, zvládnu to i dál.
Takovou odbornou radu jsem opravdu nečekala. Na závěr dodala, že bych se měla víc socializovat. Můžu třeba zkusit nějaké kurzy.
Na konci dne by tvá chodidla měla být špinavá, tvé vlasy rozcuchané a tvé oči rozzářené.
Sice jsem čekala víc, ale i tak se odborná psychologická rada stala mojí novou mantrou. Nic jiného mi nezbývalo. Přihlásila jsem se tedy na kurz zdravotníka zotavovacích akcí, seminář o zbraních a střelivu a masérský kurz. Poučné. Obohacující. Byly to ale jen dočasné záplaty. Po skončení kurzu se má mysl vrátila do stavu „nevím, co si počít“ a dál se topila ve sklence vody.
Při studiu druhé školy jsem si našla práci v oboru, takže roli kurzu najednou plnil pracovní kolektiv. Všechno se zdálo v pořádku, ale ten problém ve mě zůstával. Při každé příležitosti prosákl ven. Stále jsem mívala záchvaty úzkosti a depresivní období. Unikalo mi, proč na tomto světě jsem. Potřebovala jsem začít vidět jinak. Uvažovat jinak. Potřebovala jsem poslední velkou změnu.
Novým směrem se věci začaly ubírat před bakalářskými státnicemi roku 2022.
Kubík, můj tehdejší partner, si na léto vymyslel velké dobrodružství. Jeho nápad mě nelákal, ale motivoval mě podniknout vlastní akci. Zhruba ve stejnou dobu jsme se dozvěděli, že existují historické poutní cesty napříč Evropou – Camino de Santiago. Jasná volba. Jestli mě neprobudí tohle, tak už nic.
Mezi procházením státnicových otázek jsem plánovala cestu. Hledala jsem informace a snažila jsem se svědomitě připravit na cestu. To, co mě na ní však skutečně čekalo, jsem si ani ve snu nedokázala představit. Tato pouť změnila můj život a začala něco nového. Nové, úplně jiné dobrodružství.
Chceš si přečíst víc?
Mnohokrát jsem nadávala, mnohokrát plakala, mnohokrát se divila, že mě ostatní nechápou. Mnohokrát jsem nechápala já je. Nakonec však musím uznat, že všichni měli svým způsobem pravdu. Vše se stalo, jak mělo, a jediné, co jsem musela udělat já – nechat se vést hlasem svého srdce.
Bylo to těžké, místy beznadějné a neprůchozí. Někdy mě srdce táhlo tam, kam ostatní říkali, že se nechodí. Kvůli těmto předsudkům a nepsaným společenským pravidlům jsem hledala chybu v sobě. Nakonec mi trvalo 25 let, než jsem pochopila, že se mnou nic špatně není. Zároveň však není nic špatně ani s okolím. Žijeme prostě v jiných světech, které si vzájemně nerozumí. Já do jejich světa nepatřím, a tak musím hledat štěstí jinde. To, co vidím ve svém okolí, totiž rozhodně není celý svět. Ten je mnohem větší a barevnější, než si vůbec dokážu představit.
Každý se může stát strůjcem vlastního štěstí, stačí jen chtít a mít oči otevřené.