Menu
Bylo nebylo, jednoho dne se za devatero horami a devatero řekami narodila holčička. Měla se na svět vyklubat v době nejisté, kdy její kraj a většinu království sužovaly děsivé povodně. Ona se však narodila v den, kdy voda začala ustupovat a do života lidí se postupně začala vracet naděje. Její rodiče v ní viděli něco zářivého, a proto jí dali jméno na počest nositelky světla, Lucie.
Hezký začátek pohádky… Jak se ale život vyvíjel dál?
Narodila jsem se v Novém Jičíně po velkých povodních roku 1997. Ze šprušlové postýlky pro batolata si toho moc nepamatuji, ale vím, že až jsem v roce začala ťapkat po vlastních, často jsme s mamkou chodily do pekárny pro „nutelku“ (rohlík plněný Nutellou s čokoládovou mřížkou nahoře).
Jednoho dne, když jsem na cestě domů spokojeně zakusovala nutelku, mě uhranuly děti hrající si za plotem s tahací kačenou na kolečkách a prosila jsem mamku, že si chci taky hrát. Ve dvou letech jsem tedy na vlastní žádost začala chodit do jeslí a o rok později se přesunula naproti přes ulici do školky.
Během následujících tří let rodiče řešili práci a to nás nejednou vyslalo z Nového Jičína (východní Morava) až k Mladé Boleslavi (severní Čechy). Stalo se tedy, že jsem zároveň chodila do dvou školek, jedné na Moravě a druhé záložní v Čechách.
Ačkoli mé kořeny, zbytek rodiny a všichni důležití kamarádi z dětství zůstali v Novém Jičíně, do první třídy jsem nastoupila o zhruba 320 km dál, v Mnichově Hradišti. Bylo to tehdy velice náhlé a přestup se formálně řešil až v září. O to větší šok ze ztráty kamarádů a změny prostředí to pro mě byl…
Jak to u dětí bývá, rychle se přizpůsobí a otřepou, ať se stane cokoli. A stejně tak tomu bylo i u mě. Navíc jsem si to mohla v praxi nejednou vyzkoušet a zdokonalit se. S rodiči jsme se totiž stěhovali celkem pětkrát na různá místa z Moravy do Čech, tam a zpátky. Nakonec nás to zaválo na jižní Moravu, nedaleko slavného bojiště tří císařů ke Slavkovu u Brna, kde jsem úspěšně dokončila posledních sedm z osmi ročníků víceletého gymnázia.
Neustálá ztráta kamarádů a změna prostředí vyústila v naprostou nezávislost na nich a donutila mě klást si jiné otázky, než tížily většinu ostatních vrstevníků. Problém byl, že jsem se uzavřela až příliš a navíc vztahy s věčně rozhádanými rodiči nikdy nebyly ani zdaleka ideální. Natož pak v pubertě.
Příbuzenstvo bylo pořád daleko a vrstevníci řešili problémy úplně jiného kalibru (otravné učitele, pařby atd.), takže jsem se nikdy neměla na koho obrátit se svými vnitřními bolístkami a polámaným srdíčkem.
V hlavě jsem po tom všem měla pořádný guláš a dokázala se soustředit jen na to, co mě celou tu dobu provázelo – škola. Šprtala jsem se o sto šest a veškerý můj volný čas vyplňovalo studium nebo sledování anime (samozřejmě potají s výmluvou, že se učím). To byla v té době jediná věc, která mi dávala smysl.
Rodiče se věčně hádali a zbytek rodiny mě ve vlastním vývoji podporoval slovy: „Aspoň vidíš, jaká nemáš být. Hlavně se nechovej, jako oni!“ což vůbec nepomáhalo.
Jelikož jsem se pilně učila, nikdo nepochyboval, že jsem geniální a naprosto soběstačné dítě a že si všechno ve svém životě vyřeším sama. Přece je kolem spousta jiných, kterým je potřeba pomoct. Se mnou není třeba ztrácet čas.
Život je jako jízda na kole, abys udržel balanc, musíš jet dál.
Že jsem celkově mnohem více ztracená, než ti, kterým se pomáhá, se projevilo, když přišla na řadu volba vysoké školy a vůbec přemýšlení o budoucnosti. Tehdy jsem byla v koncích. Kam mám jít? To se mám jako rozhodnout sama za sebe? Jak to mám udělat? Do teď pro mě škola byla bezpečný přístav. Vždy mi tam řekli, co mám dělat, a když jsem to udělala, dostala jsem jedničku. To byl veškerý smysl mého života. Co teď?
Jako hrdý puberťák jsem samozřejmě nedala najevo svou slabost, navíc bych tím mohla doma nechtěně vyvolat další hádku, kterých bylo už tak dost. Rodina tedy žádný můj vnitřní chaos nezaregistrovala. Slzy beznaděje se v tichosti vsakovaly do polštáře a do plyšáků a já se víc a víc nořila do depresí. Usínala jsem s přesvědčením, že mi někdo vrazí nůž do zad a noční záchvaty úzkosti jsem přes den zakrývala neproniknutelným výrazem bez výrazu. Ani smích, ani pláč, jen neutrální nic neříkající nijakost.
Anime už nestačilo. Smysl života jsem nenacházela dokonce ani při řezání žiletkou ve sprše. Okamžiky bolesti však byly ty jediné chvíle, kdy jsem se cítila alespoň trochu naživu. Nikdo ani nepředpokládal, že by dokonalá premiantka jako já mohla mít nějaký problém, takže si také nikdo nevšiml zpackaného pokusu o útěk z domu ani následného pokusu o sebevraždu, kterému zabránil doslova zásah z hůry.
Pokračovala jsem dál ve svém šťastném dokonalém životě a vydala se cestou nejmenšího odporu bez přijímaček na obor Mikroelektronika a technologie na FEKT VUT.
Po třech letech mi to však stačilo a rozhodla jsem se své monotónně zaměřené technické vzdělání trochu oživit studiem Všeobecného zemědělství na AF MENDELU.
Do toho přišly a pak zase odešly první vztahy. Tajně jsem doufala, že dají mému životu skutečný smysl, ale tak se bohužel nestalo. Své štěstí jsem se rozhodla hledat jinde. Ale jak a kde?
Nevěděla jsem, co si se sebou počít, tak jsem navštívila školní psycholožku. Vyprávěla jsem jí celý svůj příběh ve zkratce, jak ho nyní čtete vy, a na oplátku jsem dostala nečekanou odbornou radu.
Paní psycholožka na mě zůstala vyjeveně zírat a na férovku se mě zeptala: „Jak si to dokázala, že jsi i po tom všem pořád normální?“
Jelikož jsme doma vždy měli nějaká domácí zvířátka, od útlého věku maluji, prošly mi rukama i nějaké hudební nástroje a také si s různými pomlkami vedu deník, řekla mi, že zooterapii, muzikoterapii, arteterapii i terapii psaním už mám za sebou. Nemá mi tedy co víc poradit a věří, že pokud jsem to zvládla do teď, zvládnu to i dál…
Takovou odbornou radu jsem opravdu nečekala. Na závěr dodala, že bych se měla víc socializovat. Můžu třeba zkusit nějaké kurzy…
Na konci dne by tvá chodidla měla být špinavá, tvé vlasy rozcuchané a tvé oči rozzářené.
Sice jsem čekala víc, ale i tak se odborná psychologická rada stala mojí novou mantrou. Nic jiného mi totiž už nezbývalo. Přihlásila jsem se na kurz zdravotníka zotavovacích akcí, seminář o zbraních a střelivu a pak masérský kurz. Bylo to super, ale byly to jen dočasné záplaty. Po skončení kurzu se má mysl vrátila do stavu „nevím, co si počít“ a dál se topila ve sklence vody.
Při studiu druhé školy jsem si našla práci v oboru, takže roli kurzu najednou plnil pracovní kolektiv. Všechno to bylo skvělé, ale ten problém ve mě pořád zůstával a při každé příležitosti prosákl ven. Pořád jsem mívala záchvaty úzkosti a depresivní období, kdy mi jaksi unikalo, proč na tomto světě vlastně jsem. To bylo potřeba změnit jednou pro vždy.
Novým směrem se věci začaly ubírat až před bakalářskými státnicemi roku 2022.
Kubík, můj tehdejší (a také současný) partner, si na léto vymyslel velké dobrodružství. Jeho nápad mě sice nelákal, ale motivoval mě podniknout nějakou vlastní akci. Zhruba ve stejnou dobu jsme se dozvěděli, že existují historické poutní cesty napříč Evropou – Camino de Santiago a to pro mě byla jasná volba. Jestli mě neprobudí tohle, tak už nic.
Mezi procházením státnicových otázek jsem plánovala cestu, hledala informace a svědomitě se snažila připravit na vše, co by mě tam mohlo čekat. To, co mě tam však skutečně čekalo, jsem si ani ve snu představit nedokázala. Tato cesta změnila můj život a začala něco nového. Nové, úplně jiné dobrodružství.
Chceš si přečíst víc?
Mnohokrát jsem nadávala, mnohokrát plakala, mnohokrát se divila, že mě ostatní nechápou, mnohokrát jsem nechápala já je. Nakonec však musím uznat, že všichni měli svým způsobem pravdu. Vše se stalo, jak mělo, a jediné, co jsem musela udělat já – nechat se vést hlasem svého srdce.
Bylo to těžké, místy beznadějné a neprůchozí. Někdy mě srdce táhlo někam, kam ostatní říkali, že se nechodí. Kvůli těmto předsudkům a nepsaným společenským pravidlům jsem hledala chybu v sobě. Nakonec mi trvalo 25 let, než jsem přišla na to, že se mnou nic špatně není. Zároveň však není nic špatně ani s okolím. Žijeme prostě v jiných světech, které si vzájemně nerozumí. Já do jejich světa nepatřím, a tak musím hledat štěstí jinde. To, co vidím kolem sebe, totiž rozhodně není celý svět. Ten je mnohem větší a barevnější, než si vůbec dokážu představit.
Každý se může stát strůjcem vlastního štěstí, stačí jen chtít a mít oči otevřené.