Příběhářka

První knížku jsem vytvořila krátce potom, co jsem se naučila psát. Byla to spíše obrázková knížka se slovy, kde každá stránka měla nějaké téma: rodina, přátelé, zvířata, láska. Jednoduchý svět, ve kterém všechno dávalo smysl.

Později mamka dostala knížku napsanou z lásky k ní. Bylo v ní už více slov a dokonce vznikla na počítači, což byl v té době docela pokrok. Pár listů formátu A4 pokrytých tak hlubokými myšlenkami, jakých je dítě prvního stupně základní školy schopno. Dnes se nad nimi pousměju, ale zároveň v nich poznávám něco, co se neztratilo.

Pak přišel deník. Ten se časem proměnil v občasník a nakonec se někam zatoulal. Po několika letech se znovu objevil. To, co mi jeho stránky prozradily, mě fascinovalo. Číst vlastní minulost je zvláštní druh setkání. Něco mezi cizincem a nejbližším člověkem. Tradici občasníku jsem znovu oživila.

V pubertě přibyly duchařské povídky, sem tam básnička, krátké příběhy a první pokusy o něco většího. Knihy pro mne ale tehdy zůstávaly nedosažitelné. Mysl dospívající holky – roztěkaná, sebekritická a nejistá – měla blíž k pochybnostem než k vytrvalosti. A tak jsem místo velkých děl psala spíš útržky. Možná ale právě ty mě naučily vydržet.

Na vysoké přišla jiná forma psaní. Akademická, přesná, někdy až odosobněná. Bylo ho tolik, že na vlastní tvorbu nezbývalo mnoho chuti. Přesto jsem si občas odložila do šuplíku nějakou tu úvahu o životě – pár vět, které si neřekly o pozornost, ale zároveň nechtěly zmizet. A právě tehdy pro mě začalo být důležité, že někdo dočte až do konce. Že někdo odpoví. Ne kvůli pochvale, ale kvůli spojení. Porozuměla jsem důležitosti zpětné vazby a snažila se dál zlepšovat.

Dneska? Píšu dál.

Vlastně píšu celý život. Jen jsem dlouho nevěděla, proč. Dnes už to vědět nepotřebuju. Stačí mi, že to dává smysl mně.

A možná – občas – i někomu dalšímu.