Příběhářka

První knížku jsem vytvořila krátce potom, co jsem se naučila psát. Byla to spíše obrázková knížka se slovy, kde každá stránka měla nějaké téma (rodina, přátelé, zvířata, láska atd.)

Později mamka dostala knížku napsanou z lásky k ní. Tam už bylo slov více a dokonce byla vytvořená na počítači, což v té době byl celkem pokrok. Bylo to jen pár listů formátu A4 s tak hlubokými filozofickými myšlenkami, jakých je dítě prvního stupně základní školy schopno.

Začala jsem si psát deník, ze kterého se stal občasník a ten se později někam zatoulal. Po několika letech se znovu objevil a to, co mi jeho stránky prozradily, mne fascinovalo natolik, že jsem tradici občasníku znovu oživila.

V pubertě přibylo pár duchařských povídek, sem tam nějaká básnička, krátký příběh a také pár pokusů o něco většího. Knihy pro mne ale tehdy byly stále nedosažitelné. Příliš roztěkaná, sebekritická a málo cílevědomá mysl dospívající holky nedokázala vyplodit veledílo, natož pár srozumitelných vět.

Na vysoké po nás chtěli tolik akademických prací ročně, že na psaní nezbylo mnoho chuti, přesto jsem však psala alespoň úvahy o životě do šuplíku. Mé pisatelské střevo tehdy vyživovali lidé, kteří dokázali udržet pozornost až k poslednímu řádku těchto slohových prací a napsali mi na oplátku vlastní názor.

Teď? Píšu dál. Vlastně píšu celý život, ale teď konečně píšu i pro vás.