Většinu jsem rozdala přátelům a jiným dobrým lidem
Kdo si v dětství nekreslil, že?
Od panáčků s obřími hlavami, zvířátek a vysmátých sluníček se to za ty roky posunulo trochu dál. Nejdříve na obyčejné papíry, pak jsem recyklovala cokoli tvrdšího, co připomínalo čtvrtku. Sem tam i malba na plátno.
Kreslení mi vždy pomáhalo dostat ven emoce. Dobrý obraz je ten, který po dokončení souzní s duší autora, rezonuje v něm jeho vnitřní energie a když se na něj podívá, okolní svět jakoby přestával existovat. V takovém díle je skutečně možné najít kousek svého nitra – otisk vlastní osobnosti zachycený v čase.
Mnohokrát v minulosti jsem cítila nutkavou potřebu dostat niterné pocity na papír. Ne vždy se to podařilo, ale když ano, mělo to velice zajímavé následky. Když jsem se na obraz po pár dnech mohla podívat jiným, čerstvým pohledem, prozkoumat jej v jiném světle, často jsem uviděla odpovědi, které byly předtím mým očím skryté.
Časem papír přestal stačit a kresby se přesunuly do virtuálního prostoru. Do digitálního světa, kde našly mnoho dalších způsobů uplatnění.