Na cestě za Olafem jsem poprvé psala deník na sociální sítě. Jak se tohle dá skloubit s digitální očistou, kvůli které se lidé do přírody vydávají?
Sdílení v reálném čase
Před rokem jsem se vydala na Camino del Norte a průběžně sdílela fotky (nahrávala je do sdíleného alba ve Fotkách) jen s pár nejbližšími přáteli. Bylo to pro obě strany takové nijaké. Neměla jsem během cesty žádnou zpětnou vazbu a ti, kdo fotky jednou za pár dní zkoukli, zase netušili, kde přesně jsem a co která fotka znamená.
Sdílení mne bavilo, ale bylo potřeba to posunout na vyšší úroveň, takže jsem si já, těžká introvertka a zarytá odpůrkyně sociálních sítí, založila Instagram a Facebook.
Digitální očista
Sdílení je fajn, nic se ale nemá přehánět. Je potřeba nastavit si rovnováhu mezi reálným a digitálním světem. Nemusím jezdit někam daleko do cizí země, abych tam strávila měsíc přilepená na displeji telefonu. Jaký smysl by takové putování mělo?
Výlety do přírody, ať už malé nebo velké, nám pomáhají odstřihnout starosti. Je to takový restart, návrat k sobě. Jak to skloubit s každodenním psaním příspěvku na sociální sítě?
Určit si pravidla
Nejdůležitější ze všeho je sebekázeň. Bez ní to nepůjde. Při chůzi se naštěstí psát nedá, ale nutkání vytáhnout z kapsy telefon kdykoli si sednu bylo silné. Co kdyby u včerejšího příspěvku přibylo srdíčko nebo palec? Musím přece odpovědět na komentáře a zprávy!
Nejefektivnější způsob, jak se oprostit od sociálních sítí je zakázat si internet. Skvělá funkce je letový režim. Když ho zapnu, odstřihnu se od mobilní sítě a telefon se navíc tak rychle nevybíjí. Sice se mi nikdo nedovolá, ale co si budeme… I kdyby se doma něco semlelo, stejně si budou muset poradit beze mně.
Fáze
Během celého toho putování norskou přírodou prošel můj vztah k sociálním sítím hned několika fázemi. Na začátku to bylo hledání způsobu, jak příspěvky psát. Poté mě začaly fascinovat reakce a ta zpětná vazba od vás, která se stále více rozrůstala. Nabalovali se další a další sledující a já si chvílemi připadala i trochu důležitě. Nechala jsem se sítěmi pohltit a trochu přestala vnímat okolí.
Jednoho dne mě napadlo, jestli, když pořád koukám do telefonu, budu mít večer vůbec o čem psát. Když pořád hypnotizuji tu skleněnou cihličku, nemám přece šanci vnímat, co se děje kolem. Ze dne na den se to překlopilo v lov na fotky a informace pro další příspěvek.
Tohle by byla hezká úvodní fotka, k tomuhle mě napadla zajímavá poznámka a tohle vypadá vtipně. No a pak v jednu chvíli mě to lovení přestalo bavit. Vlastně jsem se dostala do stavu, kdy jsem šla a v hlavě bylo prázdno, ani jedna myšlenka, ani nutkání sáhnout na telefon nepřicházelo, nic. A přesto večer bylo o čem psát. Pochopila jsem tedy, že to vůbec nemusím hrotit, naopak bude lepší se zaměřit na vnímání a když se budou chtít nějaké myšlenky dostat z hlavy ven, samy si o to řeknou. To je myslím ta fáze, kdy jsem si skutečně vytvořila návyk na psaní. Nebo spíš si myšlenky začaly žít vlastním životem.
Není to o sítích, je to o psaní
Olaf mi ve velmi krátkém čase pomohl překonat novou závislost na sdílení a také pochopit, proč jsem se vůbec k psaní nějakého deníku na sociální sítě odhodlala. Pro mě je psaní vlastně taková meditace. Nemusím nad tím vůbec uvažovat, pouze se ponořím do takového stavu napůl při vědomí napůl někde mimo a nechám slova ať samy plynou z vesmíru do mozku, kde se to překládá do lidské řeči, a poté přes ruce a klávesnici do digitální podoby článku, který si můžete přečíst.
Nepřemýšlím, jak a co psát, prostě píšu.
