Po obědě opět hodím batoh na záda a jdu. Jdu dál a dál a když už mi to začne být nějaké podezřelé, koukám do mapy. No jistě, ztratila jsem se. To už tu dlouho nebylo!
Někde jsem minula odbočku vpravo a teď jsem úplně jinde, než bych měla být. Nevadí. Pomocí offline map hledám, kudy se napojit zpět na trasu. Jeden by neřekl, že na české mapy bude spoleh i v severním Španělsku, ale je to tak. Využívám je tu v podstatě každý den.
Do toho všeho volá Kubík. Na Tisíci mílích se něco pokazilo a rozhodl se své dobrodružství kvůli novým okolnostem ukončit. Vrací se domů. Má ale ještě dva týdny dovolené, a tak ho napadlo, že přiletí za mnou do Španělska.
Ostatní by možná okamžitě jásali, že se k nim jejich milovaná druhá polovička chce připojit a na chvíli prožívat společné dobrodružství. Já ale radostí neskákala. Ne proto, že bych Kubíka neměla ráda, nebo ho nechtěla zase vidět, ale proto, že se mi velice líbí to, jak své dobrodružství prožívám právě teď. Prožívám zatím nejlepší chvíle svého života. Dělám přesně to, co sama chci, a jen to, co chci, a taky si za jakékoli své rozhodnutí sama nesu následky. Je to taková instantní svoboda kořeněná skutečnou odpovědností za sebe a svůj život. Vlastně si neumím představit, že by to mohlo být lepší. Naopak jakákoli změna by to mohla pokazit. Zvlášť pak taková velká změna jako chodit najednou v páru a sdílet svou vlastní svobodu, osobní prostor a myšlenky s někým dalším a zároveň nést i společnou odpovědnost za vše, pro co se rozhodneme.
V tu chvíli mi došlo, že se vlastně bojím vztahu jako takového. Bojím se plně odevzdat něčemu, co mě přesahuje. Nedokážu přijmout, že bych na někoho měla přenášet část své svobody a odpovědnosti za své vlastní činy. Zároveň se necítím úplně jistá při představě, že naopak já ovlivňuji a omezuji svobodu někoho jiného a částečně nesu i odpovědnost za jeho činy, které mnohdy nemůžu ani ovlivnit. To vše „jen proto”, že nás něco pojí dohromady, máme se rádi a chceme být spolu.
