Značení trasy je průběžně upravováno, reaguje na změny infrastruktury a vyvíjí se už celá staletí. Kdo se o Olafovy cesty stará?
Trocha historie
Norský král Olaf II. Haraldsson se zasloužil o sjednocení Norska a šíření křesťanství. Padl roku 1030 v bitvě u Stiklestadu při pokusu o znovuzískání moci. Svatořečen byl hned následujícího roku a z různých historických či politických důvodů se utvořil silný kult jeho osoby, který přetrval až do dnes.
Ostatky sv. Olafa byly přemístěny do dnešního Trondheimu a lidé z celé země se vydávali na pouť k jeho hrobu, aby uctili jeho památku a vzdali holt jeho velkolepým činům (především budování a šíření křesťanské církve v Norsku).
Pravděpodobně, aby další poutníci měli cestu jednodušší, začalo během let a celých dlouhých staletí vznikat provizorní značení cest, jejichž společným cílem je dnešní Trondheim a jeho katedrála.
Značení trasy dnes
Dnes typický znak cest sv. Olafa, kombinující symbol významných norských historických památek s křížem sv. Olafa, se používá teprve od roku 1994. Tehdy se značení trasy oficiálně ujalo norské Národní poutnické centrum, které se stará o údržbu a rozšiřování oficiálních poutních cest v Norsku, Švédsku a Dánsku. Pod Národní poutní centrum spadá také výstavba přístřešků a správa herbergues.
Od roku 2010 patří cesty sv. Olafa do kulturního dědictví UNESCO (podobně jako Camino de Santiago) a jejich správa a údržba je tedy povinná. Symbol pouti je chráněným vzorem.
Na regionální úrovni
Cesty sv. Olafa jakožto soubor stezek napříč celým Norskem spravuje Národní poutnické centrum, pravidelná kontrola a údržba značení však spadá pod regionální poutní centra. Každé regionální poutní centrum spravuje svou část trasy, jejíž název vychází z názvu daného regionu (např. přes region Gubrandalsdalen vede trasa Gubrandalsleden).
Typy značení
Symbol pouti lze jen těžko přehlédnout – šedá 4x zatočená spirála proplétající se kolem červeného kříže sv. Olafa. V jakých provedeních jej ale můžeme podél cesty najít?
Asi nejstarším značením jsou mohutné dřevěné patníky a kamenné desky, ty ale nejsou tak časté. Mnohem častější jsou červeně natřené dřevěné obdélníkové destičky pověšené většinou na stromech a kovové čtvercové destičky přišroubované nebo přitlučené k domům či dřevěným sloupům.
Úplně nejčastějším typem značení jsou samolepky se symbolem pouti nalepené téměř na čemkoli (především na dopravních značkách). Samolepky ale rády blednou a po pár letech na přímém slunci jsou z nich jen bílé čtverečky. I podle toho se dá jít, ale nejednou se mi stalo, že jsem odbočila špatně, protože bílý čtvereček na sloupu byla původně jiná samolepka.
Čím blíže k cíli, tím častěji lze potkat také speciální zelené směrovky buď jen s názvem trasy nebo s počtem km do Trondheimu. Ke konci přibývá také speciálních dopravních značek (modré nebo zelené šipky s názvem).
