Podle mapy se blížíme k cíli. Míjíme ceduli Carrapichana, autobus zastavuje a já vystupuji na jakémsi miniaturním trojúhelníkovém náměstíčku v městečku zhruba o velikosti české Lhoty. Na první pohled mi uhranou krásné kamenné domy, které musely hostit již mnoho generací zdejších obyvatel.
Dveře se se syčením zavírají, autobus odjíždí a nechává mě u kulatého kamenného stolu pod stromem. Jsem sama. Naproti přes ulici je kavárna, ale jinak tady nic moc není. Jen hlavní silnice z obou stran obklopená několika domy.
S každou další minutou ve mě stoupá míra nejistoty.
Nikdo tu na mě nečeká.
Jediný, kdo si se mnou chce povídat, je postarší pán, co se vykolébal z protější kavárny a namířil si to rovnou ke mě. V domnění, že se něco dozvím, se s ním snažím vést dialog nejdříve anglicky a poté s pomocí překladače v telefonu i v portugalštině. Po pěti minutách kostrbatého rozhovoru mi dochází, že to, o co se tento člověk snaží, není mi pomoct, ale pokecat si.
Vyplnit čas.
Na to ale já čas nemám. Já mám problém.
Přijela jsem do nové země s jistou představou, co se bude dít, až vystoupím z autobusu. Místo toho si připadám, jako kdyby se čas vrátil o měsíc zpátky a já znovu prožívala svůj první den ve Španělsku. Je večer, nevím kde jsem ani co mám dělat a nemám kde spát.
Ještě že tentokrát neprší!
Nevykolejilo mě to předtím, nevykolejí mě to ani teď! V telefonu mám přece uložené číslo na farmáře Gonçala.
Volám.
Nebere to. Tak aspoň píšu zprávu.
Pak dokonce posílám e-mail se screenshotem své pozice na mapě a poněkud zoufalým dotazem „Kde to vázne?”.
Po půl hodině už mě to čekání zvedá z kamenné lavičky a podle nejasné adresy z webových stránek, kterou moje mapy neznají, vyrážím směr farma po svých.
