Když člověk putuje s velkým batohem na zádech a přespává venku, nemá možnost si každý večer připojit telefon na nabíječku u postele. Každý moderní poutník s sebou přitom nese nějakou elektroniku. Jak to vyřešit?
Zásoby s sebou
Jelikož se může stát, že během putování pár dní civilizaci neuvidíte, je potřeba vzít si powerbanku. A to i v případě, že budete putovat jako „indoor pilgrim“ (využívat turistických chat a herbergues). Ty totiž nemusí být elektřinou vybaveny. Ať už tedy s sebou nesete libovolné množství elektronických vychytávek, měli byste s sebou nést i zásobu elektrické energie alespoň na 3 dny.
Hon na zásuvky
Zásoba na 3 dny… ale co když půjdu měsíc? Potřebuji to nějak dobíjet.
Dobíjení mobilního telefonu je snad obecně největší problém na cestách. Obchody jsou, místa na spaní taky, ale ta elektřina!
V Norsku používají stejný typ zásuvek jako v Česku, redukce tedy není třeba. Kde ale ty zásuvky najít? Když zavítáte do Herbergue alespoň jednou za několik dní (a bude tam zásuvka), tento problém vám odpadá. Když jdete pouze se stanem, je to o dost horší.
Jistotou jsou čerpací stanice, ve větších městech i knihovny, některá obchodní centra a další veřejnosti přístupné budovy. Lze si také sednout do restaurace nebo kavárny a požádat obsluhu o nabití elektroniky. Norové jsou velice vstřícní a s podobnými žádostmi nebývá problém. Smiřte se ale s tím, že si tam posedíte, než všechno nabijete.
Alternativní cesta
Kdybych tak bylo možné nést si zásuvku s sebou! Přesně tato myšlenka mi do batohu přibalila solární panel. Není to žádný drahý supermoderní solár, spíš naopak. Doma ležel zaházený v krabici s dalšími vychytávkami z Arduino shopu (odkud sám pochází) už několik let a vzít ho s sebou do Norska bylo vlastně jen takové zbožné přání. Kéž bych nemusela tu elektřinu řešit!
Po týdnu chození byla powerbanka vysáta do dna a já strávila 4 hodiny nabíjením na benzínce. Až poté jsem se odvážila vytáhnout a zapojit solární panel. Doma za oknem se neosvědčil a to samé jsem čekala i zde.
Překvapení
Poprvé se solár propojil s mobilem za slunečného dne. Místy cesta vedla lesem, ale jinak slunce pražilo ze všech sil. Ze začátku se mu moc nechtělo, ale poté za asi 5 hodin dobil celý telefon (2227 mAh). Zároveň z powerbanky nic neubylo, takže jsem večer měla o 2 dny nabíjení větší rezervu, než kdybych jela jen na zásoby.
Další 4 týdny už jsem nikde na benzínce sedět nemusela, energie do telefonu proudila výhradně ze slunce.
Nabíjení za chůze
Solár se hrdě nosil připevněný shora na batohu a druhý konec dlouhého kabelu vedl do hrudní brašny, kde byl schovaný telefon. Někdy si na mě lidé ukazovali (nebo ukazovali svým dětem): „Podívej, to je solární panel! To dělá elektřinu ze sluníčka.“ Nabíjení elektroniky se tak vlastně stalo zábavou nikoli utrpením.
Deštivé dny
Rezerva elektrické energie je samozřejmě pořád potřeba. Když je zataženo, solár logicky nefunguje. Ale pokud přes mraky svítí alespoň trochu, je schopný udržet baterii na podobné úrovni nabití až do večera. Často jsem ráno začínala s 60 % a večer končila kolem 50 %, což je pořád lepší, než drátem do oka.
Bez nabíjení mi na cestách telefon vydrží 1-2 dny, spíš ten 1 den a to se zapnutým letovým režimem a jasem staženým na nejnižší přijatelnou úroveň. Vybíjel se především při focení a 20 % sežraly každý den jen sociální sítě. S připojeným panelem bylo potřeba powerbanku vytáhnout jen velmi zřídka.
Solární panel se u mě od té doby řadí k povinné výbavě na cesty.
