Posledních několik dní se na obloze válí silná vrstva kouře. Oheň je daleko, ale vzduch i přesto smrdí spáleným a skrze kouřovou clonu slunce stěží prosvítá. Svět se zahalil do odstínů oranžové barvy. Ráno je však jako zázrakem obloha čistě modrá.
Při práci nám Rita (farmářova žena) popisuje, jak vypadala farma po požárech před pěti lety. Jediné, co tehdy přežilo, byl kamenný dům a záhony, které byly každodenně zalévány. Všechno ostatní zmizelo v ohni.
Přemýšlím, jestli se mám i dnes někam vydat na výlet. Včerejší třicetikilometrová procházka byla velice příjemná. Dnes mi ale jakýsi vnitřní pocit, který nechápu, nechce dovolit farmu opustit. Chtěla bych dál zkoumat okolí, zároveň však vím, že by nebylo moudré tento vnitřní hlas ignorovat. Možná s tím má co do činění i kouř, který se během dopoledne znovu objevil na obloze a nápadně připomíná mé fotky ze včerejška. Je ale jiný. Je bílý a neplazí se přes vrchol kopce. Místo toho stoupá rovně nahoru k nebi a vytváří takový neforemný kornout, který je unášen větrem a vysoko nad námi postupuje přes nás dál pořád stejným směrem.
Vzduch nesmrdí spáleným, jako včera, a také na nás z nebe nepadá popel, ale zároveň je jasné, že tentokrát hoří o dost blíž. Vlastně to vypadá, jako by byl oheň přímo za kopci, které ohraničují zdejší údolí.
Je skutečně možné, aby se požár, který byl včera tak daleko během sedmnácti hodin přiblížil natolik, abychom se začali bát? Navíc k tomu došlo přes noc, kdy je chladněji a většinou nefouká.
Místo výletu si nakonec peru prádlo, čtu si a sem tam kouknu na oblohu na ten kouřový signál.
Pak cvrkání cvrčků přehluší varovný zvuk sirény. Pokyn k hromadné evakuaci.
