Nepříjemným zážitkům se nedá vyhnout, proto jsem ráda, když se nahromadí do jednoho dne, který jakž takž přetrpím, a pak je svět zase v pořádku.
Mám ráda poutní cesty. Vždy když po nich jdu, dějí se zázraky. Kromě včerejší nabídky svezení, u mě dnes zastavil taky traktorista a zeptal se, jestli mám co pít a jíst. Žlutou mušlí jsem byla tak omámená, až jsem v Trintě skoro zapomněla odbočit. Díky bloudění po městě jsem ale našla pekárnu a koupila si dva croissanty.
Pak jsem se z modré vydala zase na červenou. Překvapil mě most a lávka táhnoucí se mnoho kilometrů po úbočí kopce. Jedno z nejkrásnějších údolí, jakým jsem kdy na jihu procházela. Jednou se sem musím vrátit a projít si celý 12 km okruh.
Na konci dřevěné lávky stála budka a u ní dva pánové v zelených tričkách. Jeden z nich se zeptal, jestli mám lístek.
“Nemám. Šla jsem po Caminu do Trinty, teď do Videmonte a pak jdu za kamarádkami do Linhares.”
“Dobře,” pokýval pán uznale po chvíli mlčení.
“Ale můžu zaplatit.”
“Ne, ne, to je v pořádku. Videmonte je tudy,” ukázal v pravo a oplatil mi děkovný úsměv.
Ve Videmonte jsem dobrou hodinu seděla na kamenné lavici, jedla buráky a chodila si nabírat vodu k veřejnému kohoutku. Měla jsem sto chutí si do té fontány lehnout nebo aspoň ponořit hlavu, nakonec jsem zůstala “jen” u ponořených rukou a proudu vody za krk. Jezdili kolem mě místní, každý mával a ukazoval palec nahoru.
Když už jsem nemusela platit za vyhlídkovou trasu, na oběd jsem si v místním baru koupila zmrzlinu v sušence. Velice rozumná investice. Zvlášť v těch zdejších vedrech. Chodit se dá jen do 12, pak začne být slunce příliš ostré. Vylezla jsem na poslední kopec a schovala se do lesa.
Píšu Soni, že přespím kousek za Videmonte a dorazím zítra dopoledne.
“Nechceš dorazit už dneska?”
“Tak dobře, ale až večer. Odpoledne se chodit nedá.”
Cestou jsem si ještě zapískala na flétničku a večer úspěšně zakončila přechod hor ze Španělska do Portugalska. 142 km:
https://mapy.cz/s/kezebepebe
🥜