Některé dny hravě překonají naše očekávání a jiné jsou naopak pod psa. Těch uštěkaných jsem dnes potkala až moc. Většina jich byla za bránou nebo na řetězu, ale ani tak na psychiku nepůsobí úplně nejlíp, když na mě nějaké zvíře cení zuby, vrčí a štěká, jakoby mělo záchvat, až mu z očí leze bělmo a sliny od huby lítají všemi směry.
Pak jsem potkala jednoho, který za bránou nebyl. Pobíhal si na volno po silnici a taky na mě řval jako najatý. Do boudy mu nelezu, tak co má za problém? Nesnáším, jak se plíží zezadu. Když štěkají a dívají se mi do očí, netroufnou si na míň než 3 metry, když ale projdu kolem, okamžitě se otočí a div by mi neukousli půl zadnice.
Jsem sice milovnicí zvířat, ale změna u mě nastala předloni v létě, kdy jsem spala na útesu a celou noc mě budil štěkot. Od té doby jsem psí rasista, dělím čtyřnohé miláčky na dvě skupiny: “tebe si vezmu domů” a “ty se ode mě drž dál”. Dneska všichni patřili do té druhé.
Každopádně se jich nebojím a ráda jim to dám najevo. Když na mě vrčí, taky zavrčím nebo si dupnu, což často pomůže. Když se jich ale kolem mě seběhlo pět, byla jsem už na vážkách. Bohužel jsem v tu chvíli měla zrovna v ruce balíček s posledními sušenkami, které jsem chtěla za chůze sníst. Takže na mě zdivočelé bestie štěkaly, abych šla pryč, zároveň šly ale se mnou, protože cítily něco dobrého k snědku. Situaci vyřešila menší fortelná paní, která se s holí vyřítila z pole a všechny je zbila. Mě naštěstí vynechala.
Za dvěma zatáčkami přiběhla pozdravit chlupatá třešnička na dortu. Hlídač se suverénně rozeběhl přímo mě po nohách.
“On nekouše!” Zavolal na mě ode dveří pán hned poté, co jeho kříženec jezevčíka povolil jemný stisk mého levého kotníku a zubem mi rozvázal tkaničku.
Nekomentovala jsem to a radši šla dál. Náladu mi naštěstí zlepšil řidič pick-upu, který nabídl svezení do další vesnice. Kouzlo lidskosti a dobré vůle vznášející se kolem poutních cest nelze popřít.
Chlupáči na videu jsou oproti těm agresivním bestiím úplně zlatí.
🐕🚫
