V noci samozřejmě pršelo, a jelikož pončo-přístřešek je opravdu nouzovka, mám kompletně mokrý spacák. Jestli jsem předtím psala, že byl mokrý kvůli mlze, tak teď vypadá jako kdybych ho vytáhla z pračky. Dokonce mám mokré i pyžamo. Aspoň že ranní výhled na zamlžené hory za to utrpení stál.
Svítivý praporek jsem vrátila na původní místo a vyrazila vstříc nebezpečí za vykřičníkem. Ráno moudřejší večera – horolezeckou výbavu jsem nebrala, ale hodila by se. Místy se mi vybavovaly zážitky z Norska, hlavně to brodění potoků, tak jsem nostalgicky chvíli lezla i bosky. Jako loni v létě. Navíc to klouzalo míň než v botách.
Skály vysoké, kameny kluzké, řeky po deštích rozvodněné a tráva nacucaná. Po pár stech metrech jsem byla od pasu dolů durch, po kilometru byla mokrá i bunda. Kvůli husté mlze jsem kolem sebe moc nekoukala a radši se snažila nespadnout ze srázu.
Výškový rozdíl mezi Estrelou a Lorigou je 1200 m směrem dolů (na 10 km). Povím vám, že celkem záhul na kolena. Když si vzpomenu, že mě včera v protisměru míjela skupinka důchodců s holemi… jak ti lezli nahoru, fakt netuším. Smekám.
Když jsem konečně sestoupila o jedno mračné patro níže, koupila si dvě jablka a doplnila vodu, čekalo mě opět stoupání. Na vrcholu kaplička a pak mi nohy vypověděly službu. Za poslední dva dny jsem vystoupala 800 a slezla 1300 m, z toho 1200 jen dneska dopoledne. Fujky fujky!
Kdybyste viděli, jak jsem “skákala” radostí, když se znovu objevily stromy! Zapíchla jsem to v lese kousek od silnice a sušila úplně všechno. Odpoledne se ukázalo dokonce sluníčko, takže i spacák docela uschnul.
🏔️
