Noc jsem přežila bez úhony, ráno utřela střechu ručníkem a vyrazila opět do mlhy. Po vydatných deštích byly keříky řádně nacucané, takže jsem si za chvíli připadala jako vodník. Mokré kalhoty, bunda i boty.
V přírodním parku Serra da Estrela jsem našla zvláštní pevnost a naopak ztratila cestu. Čím jsem šla dál, turistické značení řídlo a nakonec se spolu s pěšinou vytratilo úplně. Podle mapy jsem šla přímo po trase, přitom v reálu jsem se prodírala keři po ramena. Takto dobré dva kilometry, než se znovu ukázala cestička a červené značky na kamenech.
Viděla jsem dnes nespočet nádherných horských jezer, říček, balvanů a útesů tak vysokých, až z nich přecházel zrak. Dokonce i sníh se ukázal a pak jsem vystoupala na nejvyšší horu Portugalska (Torre, také Estrela, 1993 m).
Radši se neptejte, co je na vrcholu. Po přechodu nádherných hor jsem byla velice zklamaná z rádoby monumentální věže a ne jednoho ale hned tří obřích obchodních domů. Sortiment všude stejný – sýry, šunky a pak suvenýry všeho druhu od klobouků přes hrnky po kabelky a jiná cingrlátka. Radši jsem šla rychle pryč a posvačila u nádherného Lagoa do Covão do Quelhas.
Od jezera to bylo už hlavně z kopce, pak kolem přehrady. Pořád jsem doufala, že se objeví dva stromy tak akorát od sebe, abych se mohla ubytovat. Bohužel neobjevily. Zato padla hustá mlha, že naráz nebylo vidět na víc než 10 kroků. Kvůli podmáčené půdě jsem šla bosky a když se ukázala výstražná cedulka s červeným vykřičníkem a za ní příkrý sráz, věděla jsem, že pro dnešek stačilo. Nejsem sebevrah, abych se po celém dni náročného stoupání kutálela v mlze ze srázu. Zítra je taky den.
Jenomže co teď? Bez stromů hamaku nepostavím. Musím improvizovat. Půjčila jsem si tedy jednu z tyček se svítivým praporkem, která zde plní roli turistického značení, a z pončo-pláštěnky postavila osvědčenou nouzovku.
⛺️
