Včera ráno mě Javier podal autem do sousední vesničky Vilasbuenas de Gata. Vysadil mě na návsi a odtud jsem šlapala po svých. Řeknu vám, že jsem se těšila jako už dlouho ne. Chození po kopcích miluju.
Stihla jsem i východ slunce a pak se vrhla na 1400 metrů stoupání. Uf. Mákla jsem si. Na oběd jsem dorazila do Gaty a koupila si sýr a bagetu. Potom další kopec na Torre de la Almenara, odkud byl fantastický výhled na všechny strany.
Lidi jsem potkala poblíž civilizace, ale v horách nikoho, jen jednu divokou bachyni se dvěma selátky. Zvýšky mě pozorovalo pár orlů a ještěrky utíkaly z cesty, abych je nezašlápla.
Ve čtvrt na dvě v noci se na mě přišel kouknout taťka od rodinky těch divokých prasat. Trochu jsem se bála, aby mi nesnědl zbytek sýru. Když však zpozoroval hamaku, začal varovně chrochtat a obešel ji radši obloukem.
Plně odpočatá jsem se dnes vyrazila na druhou část trasy. Vykračovala jsem si zlehka, když vtom mě začalo píchat v pravém chodidle. Ale jak! Nebyla jsem schopná došlápnout, což při představě, že jsem uprostřed ničeho a přede mnou 25 km byl celkem problém.
Kroutila jsem kotníkem, masírovala, protahovala… všechno pomáhalo jen na chvíli. Abych se měla za chůze o co opřít, našla jsem dostatečně dlouhou borovicovou větev a pajdala dál.
Chvílemi se mi chtělo brečet, ale pak jsem naopak začala noze nadávat. “Vzchop se sakra! Co si tu jako bez tebe počnu? Odpočívat budeme pak. Neštvi mě, nebo ti jednu vrazím!”
Štvala dál, tak jsem jí jednu vrazila. Ze zoufalství jsem zmlátila vlastní nohu a zlomila u toho svou hůl. Každopádně výsledek se dostavil. Od toho momentu jsem mohla znovu chodit. Bolelo to pořád, ale už jsem aspoň nebrečela.
Dojedla jsem sýr. Cestou utrhla pár mandarinek a teď si jdu dát sprchu. Smrdím jak divoké prase.
🐷
