Když v noci hodně fouká, poslouchám skřípění dřeva. Farmu ze všech stran obklopují borovicové lesy a některé ze stromů se dosti naklánějí. Ve větru pak vydávají zvuk jako kompletně zarezlé dveře od sklepa ve sto let starém hradu. Do toho začne ještě štěkat Zorya a veškerá moje únava je najednou pryč.
Lesy jsou veřejné a místní mají povolení v nich těžit. Co těží? Pryskyřici.
Pryskyřice je pro stromy něco jako pro nás krev, nebo spíš krevní destičky. Když dojde k poranění kůry či dřeva, začne místem vytékat, aby zranění zalepila. Stejný princip se uplatní při napadení stromu hmyzem. Pryskyřice hmyz obalí a ucpe mu dýchací otvory, takže se v podstatě udusí.
Zdravé stromy produkují dostatek tekutiny, aby se ubránily třeba kůrovci. Nemocné stromy naopak napadení podléhají. Takže nejdřív přichází nemoc a až potom brouk. Faktem však zůstává, že někteří brouci do stromů sami nemoci očkují. V takovém případě závisí především na vlastní obranyschopnosti dané dřeviny. Jinými slovy ve zdravých lesech se lýkožrout nemůže přemnožit.
Během krátké procházky jsem potkala jen pár opravdu mladičkých kmínků, do kterých není zaražený plech ve tvaru písmene V, po kterém čirá lepkavá tekutina pomalu stéká do nádobky. Jednou za čas někdo přijde a malé kyblíčky posbírá. Pryskyřici lidé údajně prodávají firmě, jenž vyrábí lepidla a nátěry. Dají se z ní vyrábět také kadidla a parfémy.
Věděli jste, že zkamenělé pryskyřici se říká jantar?
🌲
