Naposledy jsem pohladila Zoryu, na rozloučenou objala Javiera a poděkovala mu za neskutečnou dávku inspirace. Vzápětí už jsem lezla po čtyřech do neskutečně strmého krpálu. 🥵
Vůbec jsem netušila, že mezi městečky El Payo a Navasfrías je přírodní rezervace. Stovky krav byly velice milým překvapením stejně jako očistná absence mobilního signálu.
Druhý den ráno jsem se klepala zimou div mi zuby nedrkotaly. Neskutečně se ochladilo a většinu dne je navíc zataženo. Kvůli bolavé noze musím dělat přestávky častěji, než jsem zvyklá, jenomže nehýbat se znamená, že mi co chvíli mrznou končetiny. Tohle má být květen na jihu? 🥶
Ne že bych u státní hranice čekala fanfáry, ale překvapilo mě, že tam nebyla ani cedule “vstupujete do jiného státu”. Změna byla i přesto patrná. Španělský štěrk se změnil v portugalský asfalt, mobil tvrdí, že jsem se posunula o hodinu zpět v čase, a borovicové plantáže byly instantně vystřídány eukalyptovými.
Dovolím si podotknout, že ani jeden z těchto stromů není na Pyrenejském poloostrově původním, navíc jsou prý díky vysokému obsahu přírodních silic oba velmi dobře hořlavé. Tedy ne úplně vhodná volba když tady každoročně hoří. Nějaké snahy o nápravu ale poznat jsou. Těžko říct, zda je iniciativa soukromá či státní, každopádně oplocený pozemek, kde borovice udělaly prostor původním dubům, potěšil.
🪵
