Sakra takovou klemru jsem fakt nečekala! Večer bylo teplo, jenomže pak 3 hodiny vkuse pršelo a po půlnoci jsem se jen klepala a doufala, že přežiju do rána. Hamaku balím samozřejmě mokrou, a jelikož obloha je pokrytá silnou vrstvou mraků, snažím se zahřát chůzí. Během dopoledne sluníčko naštěstí vylézá.
Vyrazila jsem pozdě a mám jakýsi útlum. Pobolívá mě u pravého kotníku, ale zjistila jsem, že čím víc na své zranění myslím, tím víc bolí. Takže jsem zapomněla, že nějaké nohy mám a místo toho vytáhla flétnu. Tentokrát jsem se od “koček lezoucích dírou” a “oveček běžících hore do kopečků” přesunula k čiré improvizaci. A ano, jde si pískat i za chůze. Sice občas fouknu víc, než je zdrávo, ale stromy mi snad prominou.
Trasa vede kolem větrného mlýna přestavěného těžko říct na co. Z dálky to vypadalo jako malá rozhledna, nebo hlídková věž. Přes otevřené dveře uvnitř vidím sprchu a na balkóně křesílko, což spíš evokuje obydlí. Pobíhá kolem něj pán s vysílačkou, ale očividně na mě nemá čas, což je dobře, páč portugalsky umím jen asi 3 slova. Za stavbou je dětská houpačka a dvě naučné tabule v portugalštině.
Cestou loupu buráky, sýr krájím kartou do madridského metra a vodu dnes doplňuji u vodního mlýnu na obilí.
Najít vhodné místo na napnutí hamaky kupodivu není vůbec složité. Kdyby v noci ale bylo tepleji, nestěžovala bych si. Nevím, zda se stále ochlazuje, nebo mé tělo po 3 nocích venku už vzdoruje, ale spala jsem dohromady tak asi hodinu.
Další den ráno ztěžka vstávám, balím příbytek a kolem větrných turbín si vykračuju až do vesničky Santo Estêvão, kde mě Carlos vyzvedává cestou na nákup. Seznámuju se zrovna i s další dobrovolnicí z Francie, Morgan.
Další farma, další zkušenosti.
👣
