Nakonec jsme Růži přivedly do ohrádky společnost ještě večer. Místo jedné mlsné kozy přešlapovalo za plotem najednou šest ovcí a dva berani. Růža řádila jako koza, která je radostí bez sebe, že má společnost. Stavěla se na zadní a snažila ovce vyprovokovat k přátelskému zápasu. Jenomže ovce Růžino trkání naprosto ignorovaly. Vlastně to spíš vypadalo, jakoby se snažily stát neviditelnými – namáčkly se do rohu všechny těsně k sobě, hlavy k zemi a čekaly, co se bude dít. Co asi? Blíží se léto, takže je potřeba vlněné obláčky vysvléknout.
Ráno přišel Jorge, profesionální střihač ovcí. Živil se prý stříháním celý život a ve svých nejlepších letech zvládl i 200 ovcí za den! Dnes už je sice v důchodě, přesto však každoročně udržuje stáda snad úplně všem z okolí. Takový správný portugalský děda. Navíc jsem zjistila, že před dvěma lety to byl právě Jorge, kdo mě ukázal, kde Soňa se Zuzkou bydlí, a zavedl mě k Marii do Café.
Ovce se schovaly do Růžina domku, takže bylo snadné jednu po druhé vytáhnout a připravit na stříhání. Jorge ovci položil na zem, provázkem jí svázal nohy, pak vzal strojek a zbavil ji přebytečné vlny. Takto jednu po druhé. Soňa ovcím ještě ošetřila paznehty a pak rozvázala provázek, aby mohly zase utíkat.
Připadala jsem si jako malá holka u dědy v dílně a stejně jako tehdy jsem očima nasávala všechno, co se dělo kolem. Nakonec jsem si vyzkoušela nejen speciální uzel na svázání noh, ale i samotné stříhání. 🤩
Jediný, komu vlna zůstala, je dospělý beran. V blízké době ho čeká trochu jiný osud než zbytek stáda, ale o tom až příště.
Kromě vlnobraní jsme s holkami zašly taky na grilovačku ke kamarádům. Soňa opět upekla výborný koláč. 😋
🐑
