Je to tu! Opět zvedám kotvu, respektive jdu zase na kopec. Pěšky se přesunu do zhruba 85 km vzdálené Seiy, kde sednu na autobus do Porta a tam na letadlo do Vídně. Už jste někdy šli 85 km na autobus? 😅 Každopádně nám to parádně vyšlo, protože Kubík ten samý den ve Vídni přistane taky, vrací se ze svého dobrodružství v Bulharsku. Dorazí jen o pár hodin dříve a počká na mě. Spolu pak pojedeme do Česka.
Na příští dny hlásí bouřky, což mě trochu zviklalo, zda je chození po horách opravdu dobrý nápad. Na druhou stranu, když si vzpomenu na Norsko, myslím, že trochu deště zvládnu.
První den zatím dobré. Když jsem stoupala na kopec, viděla jsem před sebou provazy vody padající z šedivého mraku. Smířeně a pomalu jsem pokračovala. Na zdejších kopcích nejsou po předloňských požárech žádné stromy, což z mé hamaky dělá poněkud zbytečnou zátěž a ze mě naprosto bezbrannou oběť bouřky. Nasupený mrak však obeplul vrchol zprava, zatímco já si vykračovala vlevo. Spadlo na mě jen pár kapek, které ihned vysušil vítr. 👌
Kolem se však stále honili všichni čerti a já se potřebovala schovat hlavně přes noc. Zkusila jsem se vloupat do (asi) hlídkové věže, ale zámek nepovolil. Za víc než dva tisíce kilometrů, co v nohách mám, jsem se naučila, že řešení všech problémů najdu jen tak, že půjdu dál. Tak jsem šla a potkala osamocenou skupinku stromů s dokonalým pláckem pro zavěšení hamaky.
Silný vítr už několik dní přináší písek ze Sahary, takže západ slunce není tak krásný. Střechu od hamaky bych mohla pouštět místo draka, ale hlavně že neprší.
🪁
