Ve dvě ráno mě vzbudil zvuk dešťových kapek a nepříjemný pocit na pravém stehně. Do háje, spacák je mokrý! Jak to?
Po dlouhé kritickém molonogu, během kterého padalo jedno sprosté slovo za druhým jsem bosky pobíhala kolem hamaky a snažila se zjistit, co jsem tentokrát udělala špatně. Ručníkem jsem utřela všechny mokré části, ale stále mi nedávalo smysl, proč je mokrá jen pravá půlka moskytiéry, která je navíc bezpečně schovaná pod střechou. Pak mi to došlo!
Na vodu padající svisle dolů připravená jsem, ale mlha poháněná větrem ve směru horizontálním, to jest panečku jiný kalibr. Při průchodu vlhkého vzduchu moskytiérou se na síťce zachycují drobné kapičky, které pak postupně stékají dolů až na mé stehno do spacáku.
Znovu jsem šla opravit střechu a co půl hodiny utírala pravou stěnu, dokud se mlha ráno neroztrhala. Na chvilku vysvitlo i slunce, což byl pravý čas na sbalení mokrého příbytku. Celý den jsem pak chodila po zamlžených horách, kolem vodní nádrže a znovu se utábořila mezi jedinými dvěma použitelnými stromy široko daleko.
Řádně připravenou na mlžné větry mě tentokrát zastihla mnohahodinová bouřka. Žádný normální člověk v takovém počasí ven nechodí, což mi dává pocit dokonalého bezpečí umocněného neprůhlednou vodní clonou. Miluju blýskání, zvuk hromu a tlukot kapek na plachtu. Miluju bouřky!
⛈️
