Když jsem jeho usedlost našla na stránkách Workaway, bylo mi jasné, že ho musím navštívit. Zalíbil se mi jeho zápal pro permakulturu a způsob, jakým o ní psal na svém profilu – není to způsob pěstovaní rostlin, je to životní styl. Netušila jsem však, kolik toho s farmářem máme doopravdy společného.
Stejně jako já jsem se po studiích vydala zažít své Poslední léto, i Javier po skončení školy odešel na cestu. Ta jeho však trvala celkem pět měsíců. Rodnou zemi prochodil křížem krážem a jako každý správný poutník se podíval i do Santiaga, kde si prý jako první koupil nové oblečení. Po mnoha nachozených kilometrech byl jeho původní oděv celý špinavý a kalhoty děravé.
Ukazuje mi svůj cestovní zápisník vázaný v kůži. Prý jej dostal od přítele z Londýna, kde určitý čas pobýval. Na jeho prázdné stránky se rozhodl zaznamenat velký příběh proměny vlastní duše. Když držím deník v rukou, cítím tíhu myšlenek a prožitků, jenž Javiera tehdy provázely. Mezi stránkami je vložených mnoho dalších vzpomínek ve formě útržků papíru, obrázků nebo třeba malého, po všech těch letech strávených mezi stránkami dokonale vylisovaného javorového listu.
Z domu kromě zápisníku přináší také poutnickou hůl, která mu po celou cestu dělala společnost. Dostal ji od Pavlita, muže, jenž ve svém domě ubytovává pocestné a nabízí jim cestovní dřevěnou oporu všeho druhu. Přesně takto Pavlito pomohl i Javierovi. Když pak vyprávěl příběh své hole dalším lidem, častokrát byl požádán o fotku. Ani já nebyla výjimkou a jsem moc ráda, že Javier k fotografování svolil. Se svou dřevěnou důvěrnicí zapózoval před domem, jenž opravil vlastníma rukama. Když byl jeho příbytek před lety ohrožen ohněm, památečná hůl byla prý to jediné, co si tehdy z domu odnesl.
Javier pochází ze Španělské provincie Cádiz, narodil se však na africkém kontinentu. Jak to? Jeho rodným městem je Ceuta, jedna ze dvou španělských exkláv v severní Africe. Mládí však strávil na druhém břehu Gibraltarského průlivu a následující léta na různých místech ve Španělsku i mimo něj.
Pokračování příště. ✨