Ráno balím poslední věci do batohu a loučím se s Rezou. Z bytu odcházím chvíli po 5. ráno a venku vidím ten nejkrásnější východ slunce, jaký jsem v Norsku za celý měsíc zažila. Nebe je modré a zlaté.
Při přestupu na druhý autobus se ptám kluka, co zde také vystoupil, zda neví, kde je nástupiště 4. Také ho hledá a také jede na letiště. Vlad je původem přímo z Rigy a právě jede vyzvednou svou mamku, která přijela za ním do Norska na dvoutýdenní dovolenou.
Na letišti všechno v klidu, bezpečnostní kontrola bez problému. Ještě si koupím poslední norskou čokoládu a pak už jen počkat na odlet.
„Můžu si přisednou?” ptám se nějakého muže sedícího u stolku se třemi židlemi. Odložím batoh, usadím se a tak nějak automaticky nabízím kousek čokolády.
Tři čtverečky čokolády stačí k tomu, aby se rozproudila poutavá konverzace. Ren je z také Rigy a po 15 letech se tam vrací vyzvednout své obytné auto a vydat se někam na jihovýchod Evropy. Cestuje různě po světě a pracuje v Norsku jako potápěč.
Z letiště jedeme společně taxíkem a tím se vyřešil můj problém s cestou na ubytování. Také jsme domluvení, že večer zajdeme s Renem a jedním jeho kamarádem někam na jídlo a posedět.
Po sprše se jdu projít do města. Cílem je park Kronvald, odkud také odjíždí vyhlídková loď.
Po projížďce, aby toho nebylo málo, se náhodný kolemjdoucí zeptá na význam tetování, které mám na ruce. Opět je to začátek velice zajímavého rozhovoru, během kterého mne usměvavý děda původem ze Sicílie provede centrem Rigy včetně průvodcovského komentáře. Jen tak.
Přestože cestuji sama, celý den se můžu těšit z něčí společnosti. Na letiště jedu s Vladem, tam potkám Rena a, jen co vytáhnu paty do centra Rigy, ujme se mně Sevari.
Nevím, jak se mi tohle děje, ale na podobné náhody mám prostě štěstí. Nebo je to něco jiného? ✨
Popravdě jsem teď velice ráda za chvíli samoty na lavičce u fontány, abych všechna ta dnešní setkání a životní příběhy mohla vůbec vstřebat. Pro takového introverta, jako jsem já, je to celkem nezvyk.
