Nápad navštívit toto místo vznikl velice impulzivně a v podstatě jen shodou náhod. Carlosův pozemek je na půl cesty mezi Javierovou farmou a Linhares, kde chci navštívit navštívit kamarádky.
Možná kdybych předtím nestrávila týdny v permakulturní oáze u řeky, líbilo by se mi u Carlose víc. Měla jsem velká očekávání, dychtila jsem po další pěstitelské inspiraci, která se však bohužel nedostavila. Hned jak jsme projeli bránou, bylo mi jasné, že tady se o farmaření v souladu s přírodou mnoho nenaučím. Přesto jsem to nevzdala a zůstala. Věřím totiž, že každá zkušenost je přínosná, když ji člověk prožije naplno.
Mé obavy se naplnily. Místo abych čerpala novou inspiraci, spíš Carlosovi předávám tipy od Javiera. Na druhou stranu mi týdenní pobyt zde umožňuje vyzkoušet si pracovní úkoly, které v takovémhle měřítku neprovozuji ani doma.
Sekala jsem trávu motorovou kosou. Tři dny po sobě. Rostliny byly místy stejně vysoké jako Carlos (měří přes 2 m) a stonky mohly mít v průměru i 10 cm. Bolí mě celý člověk, ale neskutečně mě tato práce baví. Upadám během ní do meditačního stavu. Soustředím se na každý pohyb, takže nemám čas myslet, což je pro mou nápady věčně přehlcenou hlavu skutečný odpočinek.
Posekanou trávu jsme použili jako mulč na záhony. Zároveň se jedná o bezpečnostní opatření, aby případný požár nedosáhl přes suchý vysoký porost až k domu.
Dům je velice jednoduchý. Jedněmi dveřmi se vstupuje do velké místnosti, která je příčkami rozdělena na obývák, Carlosovu ložnici a koupelnu. My s Morgan máme postele nad koupelnou (v mezipatře pod střechou), kam se lezeme po žebříku. V koupelně je spousta hadic, vana, umyvadlo, suchý záchod… prostě klasika. Druhými dveřmi se z venku vstupuje přímo do kuchyně, kde je ohniště, ale taky plynový sporák a tekoucí voda.
Nakonec musím uznat, že se zde učím mnoho. Sice ne o pěstování, ale o sobě. Víc prozradím příště.
🥸
