“Hello Lucie!” volá na mě z dálky pán v nejlepších letech postávající u autobusové zastávky v Hoyosu. Vlasy hnědé barvy má střižené na krátko a tvář mu pokrývá zhruba týdenní strniště, přes které prosvítá nadšený úsměv. Veselé klidné oči na první pohled prozrazují, že tento muž mě toho může mnoho naučit.
Během cesty na farmu Javier vysvětluje, že Sierra de Gata v překladu znamená pohoří bohyně. Přestože autem to má blíž do Hoyosu, územně spadá jeho usedlost pod vesnici Gata. Přímo pod jeho pozemkem pak protéká Rivera de Gata, což už se zdá být příliš mnoho božskosti na jednom místě. Jsem velice zvědavá, jaké zázraky zde zažiju, určitě jich nebude málo.
Z hlavní silnice odbočujeme na prašnou cestu mezi stromy. Za plotem nás vyhlíží chlupatá strážkyně usedlosti Zorya. Neštěká, jen vesele vrtí ocasem, usmívá se a prostrkuje hlavu pletivem. Na první pohled vím, že budeme kamarádky. Přibližuju ruku k jejímu čumáku, aby si mě mohla očichat, a jakmile se chlupatá oháňka začne kývat ze strany na stranu ještě rychleji, podrbu Zoryu za levým uchem.
“Have you seen these trees before? They have a special bark,” ukazuje Javier na docela nenápadný malý stromek hned vedle příjezdové cesty.
To je korkový dub! Hustý! Dosud jsem je znala jen z vyprávění a dokumentárních pořadů ale naživo zatím žádný neviděla. Instinktivně se dotýkám kmene a prsty přejíždím po rýhách v kůře. Javier mě nabádá abych se lépe rozhlédla kolem, protože tento zatím tenoučký kmínek zde prý není jediný svého druhu.
Ve stínu vzrostlých borovic poklidně rostou stromy obalené korkem, který my lidé v dnešní době známe především jako zátky luxusních vín. Stromy však víno nepijí. Touto speciální kůrou se chrání před požáry, které jižní státy každoročně sužují. Korek je totiž od přírody nehořlavý materiál.
